Krásný text na téma moje první stabilizace

Moje první stabilizace

Autor: RocketRanger, 09. 06. 2007 (2391x shlédnuto)

Byla sobota 28. 4. 2007. Krásný, slunečný a pro mě zcela zlomový den. Vstal jsem v pět hodin ráno, zabalil obrovskou tašku a vyrazil na letiště.

Nikdy v životě jsem si nemyslel, že by ze mě mohl být parašutista. A nikdy jsem po tom ani netoužil. Myslel jsem, že parašutismus je určen především pro armádu a pro pár šílenců, kterým nevadí, když se po několika seskocích zabijí. Ale kdysi jsem si zkusil tandemový seskok, pak druhý, pak základní výcvik a už jsem v tom lítal.

 Měl jsem za sebou čtyři skoky na tzv. automatické otevření padáku, kdy se padák otevírá sám okamžitě po výskoku z letadla a člověk se jakoby nemusí o nic starat. Jen si tak poletuje nad letištěm a užívá si pohled, který měli dřív možnost zažít jenom ptáci.

Vlastně to bylo protivné dopoledne, které neslibovalo nic dobrého. Připadal jsem si jako ten nejposlednější trouba. Ostatní sportovní parašutisty v paraškole jsem moc neznal, můj instruktor Jarda byl v jednom kole, přivezl jsem mu dárek k svátku, ale on neměl ani čas si ho ode mě vzít. Ani základní výcvik se nekonal, takže nebyl nikdo, ke komu bych přisedl do letadla. Říkal jsem si, že to asi otočím a pojedu zase domů.

Ale zase jsem se přemlouval, že když už jsem vážil tu dlouhou cestu, tak to přece hned nevzdám. Posadil jsem se pod slunečník a čekal a čekal. Postupem času dorazilo pár známých, s dalšími jsem se seznámil a už jsem si nepřipadal tak sám. Jarda na mě čas od času houknul, že mě napíše do nějakého letadla. JOMA mi poradil, ať na něj psychologicky zapůsobím a převléknu se do kombinézy a vezmu si pevné boty, co mám na skákání.

Náš psychologický trik ovšem úplně nezabíral, minulo poledne a pořád se nic nedělo. Lidé objednaní na tandemový seskok vesele startovali a přistávali, mí kolegové s většími zkušenostmi s nimi a já, nešťastník s pouhými šesti seskoky, jsem měl smůlu. Měl jsem vlastně dvě možnosti. Buďto počkat, jestli nebude startovat andula, ze které by se dalo skočit lano a nebo skočit tzv. stabilizaci, pro mě nový typ seskoku, ze kterého jsem měl upřímně řečeno i trochu obavy.

Stabilizace neboli zádržka... co o ní říct? Je to prakticky volný pád, padáte z letadla a za sebou vlečete malý padáček, který vás jednak zpomaluje, ale hlavně vám brání, abyste se dostali do salt, protože to by byl pro začátečníka fatální problém. I výskok je těžší, poprvé si otevíráte padák sami a celkově je to pro studenta velice stresující záležitost. Mnozí se ke stabilizaci nepropracují nikdy.

Slunce pálilo a já jsem začínal být z toho čekání už unavený. Už jsem si vlastně ani skočit nechtěl. Byly asi čtyři hodiny odpoledne, když přišel Jarda a řekl nějakému zkušenějšímu parašutistovi "Bude volnej turbolet. Vyškol ho na stabilizaci!" Jenom ve mě hrklo. Z toho se už nevykroutím.

Petr si mě vzal do parády. Ukazoval mi výskok ze dveří letadla, mučil mě na zemi, když jsem musel předvádět tzv. prsní polohu a vlaštovku, nutil mě počítat si vteřiny po výskoku, opakoval se mnou závady na padáku, které můžou ve vzduchu nastat. Věděl jsem, že tyto věci se nesmí podcenit.

Pak mě kontroloval sám veliký Jarda. Ptal se mě, jestli si na to troufám. Řekl jsem "Ano" a připadal jsem si jako ženich během svatebního obřadu, který si není jistý, zda si svou vyvolenou chce opravdu vzít.

Čas rychle ubíhal a doba odletu letadla se nepříjemně blížila. Začínal jsem být čím dál tím nervóznější. Když jsem si oblékal padák, nebyl jsem z nervozity s to si ani zapnout nožní popruhy. "Já už se nemůžu dívat, jak s tím zápasíš!", řekla mi drsňačka instruktorka Jana a začala mi už podruhé v životě pomáhat do padáku, což je dvojnásob trapné, když si člověk uvědomí, kde se nožní popruhy nacházejí. Pak jsem musel ve zcela nepřirozené poloze donekonečna předvádět vytržení uvolňovače, kterým se otevírá padák. Má to svůj smysl, ve stresu se pak snadno můžete splést a je s vámi ámen.

Cestou k letadlu jsem potkal Lugiho. Ptal se mě, jakou mám barvu padáku, ale ani jsem to nevěděl. Měl jsem jiné starosti, očekával jsem, že zažiju největší strach svého života. Když jsem lezl do turboletu, zrovna se roztáčely motory, všude byl cítit spálený letecký benzín a proud vzduchu od vrtule mě namáčkl na dveře.

Odstartovali jsme. Deset metrů nad zemí jsem si nasadil brýle a helmu, které se používají na volné pády a které si profíci nasazují až na kopci. Letadlo vybuchlo smíchy. "Hele, to je ten, co jde na první stabík!", řvali jeden přes druhého. Mně to bylo jedno, všechno jsem měl jako v mlze. Pamatuju se, jak mě Jana ukliďňovala, že mám na zádech dva přístroje, které mi případně zachrání život, Jarda mě učil nějaký skydiverský pozdrav, pořád říkal "Hlavně v pohodě" a cestou nahoru mi osobně utíral z čela potoky potu.

Ve dvou kilometrech se najednou rozsvěcí nějaké světélko a kdosi otevírá dveře. A zas je to tady. Už posedmé. Řev motorů a chladný vzduch z venku. Díra pod letadlem s valící se párou, ne nepřipomínající kotel vroucí vody. Pak vyskočila nějaká holka. Jana se za ní vyklání a něčemu se strašně směje. "Ta má snad nervy ze železa," říkám si. Pak vyskočila druhá. Teď je řada na mě. Jsem rozhodnut opustit letadlo za každou cenu. Hlavně se nedívat pod sebe, to by jenom umocnilo strach a zkazilo výskok. Jarda mi cosi dělá vzadu na padáku a pak zařve "SKOČ!" Bezmyšlenkovitě, odevzdán svému osudu, dělám dva kroky ke dveřím. Nějak se tam umísťuji, odrážím se a letím! O vlaštovce nemůže být ani řeč. Proud vzduchu mě nejdřív otáčí jakoby na záda. Máchnu rukama a nohama a otočí mě to na břicho. "Rychle otevři, dokud padáš stabilně!", proběhne zkrat v mé hlavě a zuřivě trhnu za kliku. Něco se mnou škubne a visím na otevřeném padáku. Je po všem, ale já se bojím pohnout. Očima se nejdřív podívám napravo, pak nalevo. Pak mi dochází, že teprve teď držím ruce i nohy pořádně v poloze. "Snad mě neviděli z letadla, to by bylo zase smíchu!", říkám si a začínám kontrolovat vrchlík.

Zpětně se mi vybavují nečekané podrobnosti. Například jsem chtěl zkontrolovat lanka ve tříkroužkovém systému, ale nemohl jsem je najít! Ve stresu jsem se koukal pořád na ramena a různě kolem sebe. No nebudu dlouho napínat, nakonec se tříkroužkový systém našel. Taky nevím, co se myslí oním "pověstným tichem na padáku". V letadle řev motorů, pak kvílení vzduchu při pádu a nakonec, když otevřete, "fukeř jako svině" a rachtající slider, i když na zemi je bezvětří!

A pak jsem schoval kliku za kombinézu, odbrzdil a letělo se. Následoval další problém: při všech předchozích skocích jsem byl na letiště navigován vysílačkou, ale dnes jsem jí neměl. Takže taky premiéra. Naštěstí jsem letiště brzo odhalil, protože jeho podobu důvěrně znám z paravideí.

Pro pobavení zasvěceným - po dvou minutách mi něco cvaklo vzadu na padáku. Byl to KAP, ale pro jistotu jsem se otočil a koukal jsem, jestli mi nevyletěl záložák. Žádná legrace to není, dívat se dozadu, protože nemám krk ohebný jako náš papoušek.

Kupodivu jsem padák navedl dobře na přistání a trefil se přesně tam, kam jsem potřeboval - na letiště, stranou od přistávajících letadel. Jen pro mě zůstává záhadou, proč se můj bílo-modrý padák při ukázkovém přibrždění ani trochu nezastavil a vesele mě vlekl po přistávací ploše. Ale to je holt osud začátečníků.

Cestou do paraškoly jsem potkal Hanku. Měla taky výjimečný den, získala totiž parašutistickou kategorii H, tedy instruktorské oprávnění. Vyrušil jsem jí, když filmovala školící se tandem a asi si o mně musela myslet své - měl jsem na tváři stejně přiblblý úsměv, jaký mají všichni po první stabilizaci.

V paraškole už čekal Lugi. "Viděl jsem tě ze země. Cos dělal, vždyť jsi otvíral 3 vteřiny za letadlem?!? Volnej pád si musíš vychutnávat!" znělo jeho uvítání. Jarda řekl "Dobrý" a poplácával mě po ramenou a s drsňačkou Janou jsme se strašně smáli mému předčasnému otevření.

Zažil jsem něco, o čem nemá 90% lidí na světě ani potuchy. V hlavě mi uzrávala myšlenka zase si to někdy zopakovat. Tak já jsem parašutista...